Kolo a lyže: Jak to jde dohromady?

Na začátku byl nápad připevnit na kolo nosič na lyže. Vypadalo to trochu bláznivě, ale o to lákavější bylo tuhle kombinaci zkusit v praxi. A tak jsme vyrazili…

Rock Machine vyrábí běžná horská kola, ale také fatbiky – speciální kola určená primárně na zasněžené cesty. Díky extra širokým pneumatikám mají lepší přilnavost na kluzkém povrchu a také se do sněhu tolik neboří. Není to nic nového. Sice se taková kola u nás moc často nevidí, ale výrobci různých značek je nabízejí už řadu let. V Rock Machinu ale zkouší tahle kola různě upravovat, aby mohla najít další uplatnění.

A tak vznikly fatbiky vybavené elektromotorem, který pohyb po sněhu značně usnadní. Pro svou robustnost se stávají oblíbenými transportními koly, a to nejen v zimních podmínkách. Když jsou vybavena nosiči, navíc i mnoha standardizovanými úchyty na připevnění cyklobrašen, uvezou toho opravdu hodně. No a proč ne třeba i lyže?

Vozit lyže na kole může dávat smysl

Když jsem poprvé viděl robustní fatbike, který má vzadu nosič a v něm uchycený pár lyží, ostavila se klasická reakce: „K čemu to proboha je?“ Člověk jde přece buď na kolo, nebo na lyže. A když už by jel na kole lyžovat, tak kam pak dá to kolo, na kterém přijel? U nás jsme bohužel nuceni přemýšlet právě hlavně o tom, jak kolo zabezpečit, pokud ho někde necháme přes den stát. Jenže často se najde příležitost, kde kolo bezpečně zamknout, a v některých zemích můžete bez obav nechat kolo opřené venku.

Když otázku „Kam s tím kolem“ vyřešíte, najednou to dává smysl – k horám se dovezete třeba autem nebo už někde u nich bydlíte. Pak sednete na kolo a pár desítek kilometrů si můžete pohodlně dojet k vyhlédnutému kopci, kde už kolo zaparkujete a nasadíte lyže. Obzvlášť pro skialpinismus je to atraktivní model. Ale dá se uplatnit i pro sjezdové nebo běžecké lyžování.

Měl jsem chuť tuhle kombinaci zkusit v praxi. A tak jsme vyrazili. Já a kamarád Petr Jan Juračka – vědec, fotograf, cyklista, horolezec a dobrodruh v jedné osobě, který má slabost pro praštěné cestovatelské nápady. Bylo hned jasno, že jedem, a to ne jen někam za humna. Když vyzkoušet, tak pořádně. Vyrazili jsme proto do Alp.

Hurá na pořádné kopce!

Našim cílem se staly Vysoké Taury v Rakousku. Ty poskytují dobré podmínky pro skialpinismus, ale ke sněhu a nejatraktivnějším cestám se zpravidla musí dlouho stoupat po běžných silničkách, kam se však už s autem nesmí. Ideální příležitost přiblížit se na kole.

Autem jsme dojeli do údolí Maltatal, kde jsme ho zaparkovali a dál pokračovali na kole. Cílem bylo vyjet na něm co nejvýše směrem k útulně pod vrcholem Winterleiten (2 518 m), kde bychom nechali kola, přespali a následně na lyžích pokračovali až k třítisícovce Hochalmspitze (3 360 m).

Zprávy z Alp zněly, že je letos méně sněhu a rychleji odtává. Byl navíc už konec března, což podle zkušených odhadů dávalo šanci tento plán naplnit. Ale počítali jsme i s variantou, že sněhu bude stále dost a na lyže budeme muset přezout už cestou k vysokohorské útulně. A na tento scénář nakonec došlo, ale postupně…

Počasí se mělo v následujících dnech kazit, což nás vedlo k trochu ukvapenému odjezdu už o dva dny dříve. Kvůli tomu jsme si ale nestihli vyzkoušet, jak veškerý potřebný proviant naskládáme na kola a zvrhlo se to v ostrou improvizaci. Nahoru jsme potřebovali dovézt lyže, skialpinistické boty, spacáky, nějaké to oblečení a jídlo na tři dny. K tomu ale i potřebnou skialpinistickou výbavu a základ horolezecké výbavy pro případný výstup na Hochalmspitze (sedáky, mačky, cepíny, lano…). Petr ještě k tomu táhl dva foťáky, nějaké objektivy k nim, stativ a dva drony. Celkově to byla pořádná hromada krámů.

A najednou to dávalo smysl

Na kola se to kupodivu všechno vešlo. Nosiče jsou rozměrné, a to jak nad zadním kole, tak vepředu. K ideálu nám chyběly jen cyklistické brašny, které bychom mohli umístit po stranách nosičů a tím snížit těžiště nákladu. Já jel dokonce bez batohu, Petr si na zádech vezl část fototechniky. Samotná kola toho unesla opravdu hodně, a to včetně lyží a náhradních akumulátorů.

Proč jsme táhli náhradní akumulátory? Protože nás sice čekalo jen nějakých 20 kilometrů jízdy, jenže s převýšením 1350 m, nadměrnou zátěží na kolech a pravděpodobně po uježděném nebo rozbředlém sněhu. Jistota je jistota…

Cesta zprvu ubíhala rychle a naprosto ideálně. Obtěžkané kolo s masivními pneumatikami se valí po silnici jako tank. Elektromotor pomáhá a ačkoli nedosahujeme nějakých závratných rychlostí a je potřeba šlapat, pocit je blízký jízdě na motorce. Na asfaltu zimní vzorky pneumatik monotónně pobrukovaly, ale už po pár kilometrech se ozývalo křupání zmrzlého sněhu. Chvíli uježděný sníh, chvílemi doslova led, pak zas na čas suchý asfalt. Povrch se střídal podle toho, jak intenzivně na silnici během dne dopadaly sluneční paprsky.

Bylo to idylické. Před námi zasněžený horský masiv, my stoupáme po úzké asfaltce bez aut a cesta příjemně ubíhá. Zasněžených úseků silnice přibývá, ale užíváme si je. Pneumatiky nepodkluzují, kolo jede a přesně na tohle je určené. Ukájeli jsme se radostí a spokojeností, jak bezvadný to byl nápad. Ale moc dlouho nám to nevydrželo.

Jakmile jsme v údolí minuli poslední usedlost, netrvalo dlouho a cesta přestala být udržovaná. Dál už pluh neprojel. Odvážně jsme vjeli do vrstvy sněhu, který byl už sice poměrně starý a rozbředlý, ale stále ho bylo více než dost. Kola se i se svými abnormálně širokými pneumatikami začala bořit.

Chcete autentické zážitky? Podívejte se na video:

Ztraceni ve sněhu

Na cestě byly patrné jen nějaké starší stopy od skialpinistů, které vytvořily pás trochu tvrdší krusty. Pokoušeli jsme se jet v těchto stopách a udržet se tak „nad hladinou“ sněhu, ale dřív nebo později jsme se probořili i tak. Jet se dál nedalo. Přesto jsme zkusili kola ještě pár set metrů tlačit s nadějí, že silnice bude po pár kilometrech pokračovat po slunné části údolí a problém se sněhem pomine. Při tlačení se hodila funkce motorů Shimano, která roztočí pohon na rychlost chůze a člověk pak nemusí kolo při vedení tlačit. My jsme ale i tak tlačit museli. Motor nám sice pomáhal, ale sníh byl hluboký. A sami jsme se v něm bořili po kolena.

Postupně nám začalo být jasné, že takhle to dál nepůjde. Na kolech jsme sice ujeli jen nějakých osm kilometrů, ale dál už to má smysl jen na lyžích. Ještě jsme se přitom nedostali ani k nejprudším pasážím stoupání, a tak nám z akumulátorů neubyla ani čárka a na ty záložní pochopitelně vůbec nedošlo. No nic, i s touto variantou jsme počítali.

Při balení kol jsme se trochu nechali unést tím, co všechno uvezla. Teď proto nastal čas na důslednou redukci. Dál už půjdeme na skialpech a všechno si poneseme výhradně v batohu na zádech. Obětovali jsme trochu oblečení, jídlo jsme striktně napočítali na nezbytné minimum a Petr zredukoval i část fototechniky. Vše zůstalo v údolí, a to včetně kol. Schované, ukryté a pro jistotu doplněné o GPS lokátor Trackito. Ale jsme v liduprázdném údolí, v horách, v Rakousku…

Odříznutí od světa v horském ráji

Na výlet jsme si půjčili skialpinistickou výbavu, která zahrnovala nové modely lyží Kästle řady TX, rovnou v kombinaci s protiskluzovými pásy. Šlo se pohodlně. Extra široké lyže nabízely skvělou oporu, i když jsme byli obtěžkáni batohy. Jsou to přitom pokročilé modely s lehkým dřevěným jádrem a karbonovou sendvičovou konstrukcí, takže jsou zkrátka abnormálně lehké. A to se při desetikilometrovém výšlapu s převýšením 1100 metrů zatraceně hodilo.

Kdyby byla cesta sjízdná na kole, mohli jsme využít přípomoci motorů a i kdybychom je ve strmém stoupání šetřili, za hodinu bychom mohli být nahoře. Jenže na skialpech nám to nakonec sebralo čtyřnásobek. Stoupání už mělo v průměru přes 10 % a s těžkými batohy dalo i těch deset kilometrů pořádně zabrat. Do útulny jsme dorazili až za tmy s čelovkami.

Probudili jsme se do krásného dne. Počasí pořád přálo, slunce se opíralo do okolních svahů a my přemýšleli, co budeme dělat dál. Byli jsme ve výšce 2200 metrů, všude kolem hory a nikde nikdo. Vysekali jsme si přístup k horskému potoku, který bublal pod vrstvou sněhu a ledu, čímž jsme si zajistili přístup k čisté vodě bez nutnosti roztávat sníh. V útulně byla kamna a nachystané dřevo, víc jsme v tu chvíli nepotřebovali. Došlo proto na plány, co za vrcholy v okolí bychom mohli zdolat.

Lyžování bez lanovky

Zanedbaná příprava se mi ale vymstila. Ještě před výjezdem jsem si všiml, že mám poškozenou zimní pohorku a nahoru jsem tak vyrazil odkázán primárně na skialpové boty. V záloze jsem měl jen nízké boty na řízení, které by přišly vhod, pokud by cesta byla posléze bez sněhu a šlo se delší dobu pěšky. Na skialpinistické boty jsem si ale předem nevyzkoušel aplikaci maček a jak se ukázalo, nebyly spolu kompatibilní. Naše mačky zkrátka na půjčených skialpinistických botech nedržely. Horolezecké plány tak vzaly za své. Ostatně, feratové části na Hochalmspitze by se ve skialpinistických botách asi také těžko zdolávaly. Nevadí. Horolezecké výstupy jsme proto z plánů vyškrtli a vyrazili jsme na lyžích do okolních zasněžených kopců.

Sníh nebyl žádná velká slast. Těžký jarní firn byl ještě dopoledne pokrytý tvrdou krustou z ledové noci, ale odpoledne už svrchní vrstva sněhu pěkně povolila a lyžování bylo vlastně docela příjemné. Na skialpech už jsme byli jen nalehko s nejnutnější výbavou, zbytek věcí zůstal v útulně. Petr pohorky měl, a tak si vyšplhal alespoň na nejbližší menší kopec za útulnou a pořídil tam pár pěkných fotek.

Další den už se podle předpovědi mělo počasí kazit. Ráno to tak sice vůbec nevypadalo, ale cíl tohoto výletu byl stejně už naplněn a naplánován byl na dvě přespání nahoře, tak jsme se plánu drželi a začali sjíždět zpět do údolí. Lákalo nás, že bychom se třeba zas ještě někde svezli na fatbicích.

Sestup už byl pochopitelně rychlejší než výstup, ale i tak to v součtu pár hodin zabralo, než jsme se ocitli zpátky u auta a připraveni k odjezdu. Petra napadlo, že bychom se mohli kouknout, zda je přístupná cesta k přehradě Kölnbrein. Pokud ano, mohli bychom se kolem ní zkusit projet na kole. A protože leží ve výšce 1900 m dávalo to tušit, že by výletní cesta podél jeho břehu mohla být ještě pod sněhem.

Nevšední kombinace, nevšední zážitky

Cesta k přehradě byla bohužel v zimním období uzavřená, ale tak jsme si zašli protáhnout nohy alespoň procházkou k soutěsce u jezera Blauer Tumpf. Soutěska pěkná, ale skála nad ní byla ještě zajímavější. Byla protkaná mnoha cestami pro sportovní skalní lezce, a tak Petr neodolal a vytáhl z auta horolezeckou výbavu. Výlet na kole a lyžích jsme tak zakončili šplháním po skále.

Byly to tři dny intenzivních zážitků a všechno to přitom začalo nápadem přidělat na kolo nosič na lyže. Takže za mě, nápad dobrý! Ale standardnější model využití by se našel například v zimních střediscích, kde by mohla být u lanovky vyřešena úschova kol a z blízkých penzionů by mohli lyžaři přijíždět na kolech namísto aut a skibusů. Tak třeba jednou…