Alpe Adria: krásná, přitom velmi snadná trasa pro gravel z rakouského Salzburgu do italského Grada

Alpe Adria je výjimečná trasa hned z několika důvodů: jde sice o dlouhou trasu (430 km), nicméně svým profilem je extrémně snadná: na celé trase se nachází doslova jen pár míst, kde raději slezete z kola a chvilku potlačíte, než se trápit šlapáním. Po cestě máte spoustu možností občerstvení a jídla, takže s sebou nemusíte moc věcí vozit. Neméně možností je i v tom, kde složit hlavu, ať už si spaní povezete a upřednostníte přenocování venku, v kempu, nebo v pohodlí penzionu či hotelu.

Ale začněme od začátku: je druhá půlka května, šest ráno a už nasedáme s Filipem v Břeclavi do Trail Hunter káry směřující do Salzburgu. David zde má vlastní plány s rovnými řídítky, nám se ale vzadu vezou dvoje berany: Merida Silex 400 v krásné zelené metalíze, a sice usedlejší, ale o to vznešenější karbonová Merida Silex 7000. Tyhle dva stroje ověšené brašnami nám budou další tři dny dělat společnost a společnými silami absolvujeme trasu z hor až k moři. Ač je cesta skvěle značená, vzali jsme navigaci na kolo Bryton s nahranými GPX soubory.

1. den: Salzburg – Bad Gastein

Celou cestu se přesvědčujeme, že žijeme ve fantastické době přesné předpovědi počasí, která se nemýlí. Nepřímo úměrně s kilometry ubývajícími k Salzburgu, přibývá kapek na čelním skle. Zatímco všichni začínají trasu Alpe Adria na parkovišti P + R Salzburg Süd na samém jihu města, my toto rozhodnutí považujeme za nesmyslné: proč si nechat ujít tak krásné město a vynechat projížďku po nábřeží, s nekončícím výhledem na hrad?

Tak se taky stalo a David nás vysadil hned pod dálnicí na severu města. Déšť neustával a bylo jasné, že nás bude doprovázet celý den na zhruba 110 kilometrech až do Bad Gasteinu, kde jsme měli zajištěné přespání u přátel v apartmánu. Přes město jsme se projeli po takřka liduprázdném nábřeží, abychom se na chvilku podívali k Mozartovu domu a na náměstí. Záhy jsme se vrátili k řece a pokračovali na jih do teplých krajin.

Trasa ubíhala a asfalt střídala šotolina. Tolik k časté otázce, zda lze trasu absolvovat na silničním kole. Nedoporučil bych to, šotolinových cest bylo po trase přece jen dost, zejména v Itálii pak zhrubnou, a rychlostní zisk úzkých plášťů určitě nevyváží rizika defektu a výrazně horší komfort.

Po cestě jsme si udělali radost v pivovaru Brauladen Kaltenhausen e.U. a pak malinko odbočili k vodopádu Gollinger Wasserfall, a obojí doporučíme i vám. Obojí je vodopád, ten první chutná, ten druhý hezky vypadá.

Následoval příjezd do Golling an der Salzach a pak cesta do sedla Pass Lueg. Hned po sjezdu ale krásná a doposud od provozu zcela vyloučená cyklostezka mizí a musíte na silnici. Naši situaci znepříjemňuje déšť a místy je silnice opravdu úzká. Tato nepříjemnost trvá asi 15 kilometrů do obce Werfen se slavným hradem na kopci, kde se mimochodem natáčel film Kam orli nelétají (mrkněte na Filmová místa.cz). Pojedete-li s dětmi, určitě tuto část vynechejte nasednutím na vlak v Gollingu a nechejte se popovézt minimálně do Werfenu. Zde jsme také vzali za vděk místní kavárnou/restaurací, kde se dodatečně omlouváme za zamokření polstrovaných židlí. Dali jsme si průměrný burger a nealko pivo, trudomyslnost jsme si nepřipouštěli: vždyť jsme byli na kole a celá cesta je před námi…

Za Werfenem pokračuje trasa po náspu řeky, přes vesnice, ale vždy mimo silniční provoz, takže je trasa velmi bezpečná. Přestože jedete stále proti proudu řeky Salzy, v podstatě jedete po rovině a výškové metry přibývají pozvolna. Na gravelu se dá upalovat hezky rychlostí okolo 25 km/h.

Pohoda pokračuje až do města Schwarzach im Pongau, odkud začne v zásadě jediné nepříjemné stoupání na celé trase, okolo umělého jezera Ausgleichsbecken Brandstatt až k tunelu Klamm. Průjezd tunelem je pro nás po celém deštivém dnu jediným dvoukilometrovým úsekem, kde nám neprší. Zato je tu hluk. Cesta pro cyklisty je panely oddělena od vozovky, alespoň že se cítíte bezpečně.

Měli jsme obavu, že i za tunelem bude trasa pokračovat v nepříjemném stoupání, to jsme po celém dnu v dešti a na zhruba devadesátém kilometru opravdu nechtěli. A nestalo se tak, celé stoupání údolím až do Bad Gasteinu je naprosto v pohodě a upalovat se dá po vyhrazených cyklostezkách.

Bolet to začne až v závěru poslední dva kilometry do Bad Gasteinu s legendárním vodopádem uprostřed města. Měli jsme štěstí, vody bylo dost a krásně hučel. Den se ale chýlil ke konci a byli jsme rádi, že se máme kde usušit, a také že si vezeme sušené jídlo, které rychle připravíme, sníme a můžeme na kutě.

Trasa: Salzburg – Bad Gastein
Délka: 111 km
Celkový čas: 9 hodin
Nastoupáno: 1 587 m
Průměrná rychlost (včetně zastávek): 12,3 km/h

2. den: Mallnitz – Villach

Na jaře roku 2025 probíhala rekonstrukce tunelu, o tento zážitek jsme byli bohužel ochuzeni a místo toho jsme museli vzít autobusový shuttle, který objížděl celý masiv. Startoval v 10:00 a až ve 13:15 jsme byli na druhé straně kopce v Mallnitzu. Při běžném provozu můžete být na druhé straně kopce třeba po osmé ráno.

Na legendárních serpentýnách pod Mallnitzem jsme si hned po ránu zvedli rychlostní průměr, aby nám pak už jen padal dolů. Nevadí, hlavně, že neprší, a po sjezdu se začíná dokonce objevovat sluníčko. V údolí je rázem o 15 stupňů víc a shazujeme bundy, nálada burácí do výšin a upalujeme tentokrát po proudu řeky Drávy až do Spittal an der Drau. Máme za sebou zhruba 40 kilometrů, polovinu cesty, a nastal čas na kávičku a zákusek. Vlastně nás překvapilo, jak málo pěkných kaváren zde ve městě je a naštěstí nebereme hned tu první, protože v parku stojí zámek Schloss Porcia s krásnou kavárnou Schloss-Cafe. Přišlo nám, že obsluhuje přímo majitel a na jeho zapálení pro práci to bylo znát, stejně jako na kvalitě kávy a zákusků. Seděli bychom tam dodnes ale během kávy jsme si zamluvili spaní ve Villachu a ten je ještě dalších 40 kilometrů daleko, přitom je už pozdní odpoledne a musíme šlápnout do pedálů.

Trasa okol Drávy je vše, jen ne nudná. Uhání parádně a potkáváme pěkná místa, jako opravdu starý kostelík Filialkirche St. Magdalena am Lurnfeld, přehradu a elektrárnu Draukraftwerk Paternion, nebo zajímavý do strany prohnutý most v obci Weißenstein. Konečně si cestou také dvakrát uděláme čas na pivko, už to není jen o honění kilometrů a trpění deště. Dojde také na několik zajímavých setkání: v shuttle busu nás bylo asi jen 10, další cyklisty – absolventy Alpe Adria, potkáváme a míjíme se s tím, jak si dáváme pauzy. Potkáváme gravelistu, a když mu u nabírání vody česko-německy vysvětluji, že jsme z Česka, odpoví, že on také. Že tedy žije už roky v Rakousku a že je na pár dnů na výletě. Strávili jsme řečí pár příjemných kilometrů.

Ale to už nám zbývalo jen pár kilometrů do Villachu. Chvilku jsme si s Filipem vyměnili kola, abychom napřímo pocítili rozdíl mezi hliníkem a karbonem, a zda oválný převodník, který jsem na svoji Meridu dal, znamená zásadní rozdíl. Podle mne znamená a je poznat právě při přesednutí zpět na klasický kruhový převodník. Ale o tom někdy příště.

Ve Villachu našel Filip místo k večeři: minulý den na oběd burger, teď na večeři burger. Burgrárna Le Burger na Hauptplatzu nabídla opravdu topové burgříky a my se odměnili. Zajímavostí je možnost nabrat si libovolné množství omáčky, na výběr jich bylo asi osm. Nezdravé jídlo jsme podlili každý dle své chuti a vydali se pár kilometrů na ubytování. Aparthotel Pension Zollner nám nabídnul krásný dvoupokojový apartmán s vybavenou kuchyní, a i se snídaní za příznivou cenu. Klíče nám ponechali na recepci a ubytovali jsme se sami. Úplnou náhodou jsme během dne narazili v mapě na Maibachl Villach Warmbad – přírodní horké jezírko – a náš český kamarád na gravelu nám potvrdil jeho existenci s tím, že ale funguje jen když je dostatek vody. Náš předchozí mokrý den dosvědčoval, že vody bylo opravdu hodně, a tak jsme o úspěchu naší výpravy nepochybovali. Nicméně Salzburg není Villach a našli jsme jen suchou louži.

Trasa: Mallnitz – Villach
Délka: 90 km
Celkový čas: 6:32
Nastoupáno: 435 m
Průměrná rychlost (včetně zastávek): 13,8 km/h

3. den: Villach – Udine

Z Villachu až na hranice s Itálií to mělo být do kopce, ale nějakých 300 výškových metrů na 30 kilometrech je jako nic, žádné zákeřné stoupání se nekonalo. Trasa nejprve začíná po šotolince okolo řeky, aby chvíli pokračovala okolo rušné silnice.

Přímo na hranicích ale začíná pohádka borovicovým hájem, která po pár kilometrech najíždí na těleso staré železnice. Poznáte to snadno: sklon se změní a projíždíte místem, které kdysi bylo opravdu velkým vlakovým nádražím: prostranství, zbytky nástupiště, stará nádražácká světla a dokonce i kompletní železný most přes trať jsou už němými svědky časů dávno minulých.

Železniční trať z Tarvisia do Udine přes Pontebbu byla vybudována koncem 19. století Rakousko-Uherskem jako hlavní spojení do severní Itálie. Vedla podél řeky Fella v náročném horském terénu, proto měla mnoho tunelů a viaduktů. Byla však jen jednokolejná, klikatá a pomalá, což postupně přestalo vyhovovat rostoucí dopravě. V 80. a 90. letech 20. století se proto začala stavět nová, dvoukolejná a rychlá trať s dlouhými tunely. Nová Pontebbana byla otevřena roku 2000 a stará trať byla oficiálně zrušena. My cyklisté máme ohromné štěstí, že takřka kompletní původní železnice byla přebudována na cyklostezku Alpe Adria a právě toto je její nejatraktivnější část. Původně trať vedla až do Udine a měřila 95 kilometrů, dnes z ní projedeme zhruba 65 kilometrů. Ale jsou to kilometry, které se nám vryjí do paměti.

Charakter trasy je prostý: nejprve trať mírně stoupá, proto vám možná přijde, že jedete pomaleji, než by bylo záhodno. Brzy se ale zlomí a pak už čeká nekonečné klesání, kde budete jen motat nohy, a přesto pofrčíte rychlostí okolo pětadvacítky. Na trati je spousta krásných, ikonických míst a výhledů.  Třeba jako ohromující, dlouhý a vysoký most nad obcí Dogna, vodopády Cascata Cadramazzo, staré zaniklé nádražní budovy a spousta nekonečných tunelů i dlouhých mostů. Vždy smeknete před umem stavitelů, zejména s ohledem na soudobou techniku.

Jedním z ikonických míst je vlaková stanice Stazione di Chiusaforte, kde se zastavuje většina účastníků. Jsou zde na zdech hezké fotografie z dob budování této trati. Jídlo vypadalo skvěle, atmosféra báječná, jen zde na nás bylo už docela dost lidí a v hlavní sezónu to bude jistě ještě horší.

Popojíždíme dále a na oběd zastavujeme v Stazione di Resiutta, také bývalé vlakové stanici, před kterou ale stojí starý vagon, ve kterém je posezení restaurace. Velmi stylové, krásné a okouzlující, když si sednete na koženkové sedačky a dáte si něco dobrého. Na doporučení číšníka jsem zkusil špagety s medvědím česnekem a Filip grilovaný sýr s polentou. Italové opět dokazují, jak dokáží z prostého jídla vykouzlit zážitek. Bylo to skvělé!

Krásná trasa trvala ještě pár kilometrů a končí v obci Carnia, kde se trasa ztrácí a chvíli jedeme pár kilometrů s místním provozem. Do cesty se nám staví malé historické městečko Venzone ležící u řeky Tagliamento mezi horami Julských Alp. Proslavilo se jako jedno z nejkrásnějších středověkých měst severní Itálie a celé jeho historické centrum je obehnáno hradbami. V roce 1976 bylo Venzone silně poničeno ničivým zemětřesením, ale díky pečlivé rekonstrukci bylo znovu vystavěno do původní podoby. Dominantou je románská katedrála San Andrea s unikátně obnoveným interiérem. Obec je známá také tzv. „mumifikovanými těly“ uchovávanými v kryptě, která se stala turistickou atrakcí. Návštěvu jsme stihli, o mumiích jsme bohužel nevěděli. Naproti katedrály jsme si dali kafíčko na posilněnou s vědomím, že to do Udine máme ještě nějakých 40 kilometrů.

Trasa do Udine už mírně mění charakter, místo vymazlené cyklotrasy využívá místní komunikace a cesty s hrubší šotolinou, zde by to na silničce vážně nešlo. Chceme navštívit malou kapli Sv. Rocca, špatně ale odbočujeme a trošku si zajedeme. V dáli také vidíme bouřku s nemalými blesky a hromy, která ale naštěstí svižně postupuje přes místa, kudy máme jet. Rozhodnutí je prosté, najdeme první hospodu po cestě a dáme si v klidu pivko a něco malého. Jenže to není tak úplně snadné, ne v odpoledních hodinách siesty, a tak musíme ještě popojet. Ale daří se a po pivu si ještě zajdeme na zmrzlinu, to jen pro jistotu, a pokračujeme po čerstvě popršených místech…

Na chvilku se zastavujeme u kostela v obci Tavagnacco, právě probíhá mše a opatrně a potichu nahlédneme dovnitř. Mše v italštině má něco do sebe a na rozdíl od českých kostelů jsou zde hojně navštěvovány, i v takové malé obci.

Protože stále vezeme zásoby dehydratovaného jídla od Adventure Menu, které jsme měli připraveno na první den, kdy jsme nechtěli pálit čas v restauracích, rozhodujeme se udělat si večerní piknik v parku městečka Feletto Umberto. I zde nás překvapuje čilý podvečerní ruch, lidé se procházejí, chodí na zmrzlinu, mládež má nedaleko očividně nějaký skautský kroužek. Jídlo nám znovu chutná a ač není nejlevnější, jde určitě o skvělý záchranný plán na různé výpravy. Je malé, lehké, skladné, přitom fakt chutné.

Zbývá posledních pár kilometrů do Udine, kam přijíždíme se západem slunce. Proplétáme se uličkami a dorazíme do centra, kde si vyšlápneme okolo krásné Porticato del Lippomano na Piazzale del Castello s krásným výhledem na Udine a celé okolí.

Rychle se stmívá, a to netušíme, jaké dobrodružství nás ještě potká. Ubytování jsme si našli pravda jedno z nejlevnějších a dle fotek to vypadá na charakteristické bydlení ve starém italském stylu. Mělo nás varovat, že si klíče máme vyzvednout v pizzerii. Ta vypadala jako malé, sotva navštěvované místo, když nás ale poslali okolo domu zadní bránou, začaly se dít věci: velké nádvoří se spoustou stolů, všude děti a dětské koutky, zábava v plném proudu. Mladík, že si máme nechat kola tady, v podstatě opřené o zeď uprostřed dětské vřavy, že se jim nic nestane. S protesty jsme daleko nedošli, do apartmánu si kola vzít nemůžeme protože… je tam prý málo místa (nebylo). Nakonec nám uklidili malou úklidovou místnost a naše kola zůstala mezi smetáky, střídači a bateriemi fotovoltaiky. Holt, Itálie. Bydlení bylo zajímavé, staré tapety, podlahy, vysoké stropy… zbytečně velké pro nás dva a na jednu noc, byla tady ale vana a tu jsme fakt využili a ocenili.

Kdybychom Alpe Adrii jeli znovu s podobným časovým rozvrhem, a tunel mezi Bad Gasteinem a Mallnitzem byl otevřen, zvolili bychom druhé přespání až někde v Tarvisiu, abychom si právě tuto cestu zkrátili a vychutnali. Více zastávek, káviček, sklenky dobrého vína, sýrů a zákusků, to by se nám líbilo… jen pozor, nabídka ubytování v Tarvisiu a okolí je značně chudší, než ve Villachu.

Trasa: Villach – Udine
Délka: 152 km
Celkový čas: 12:13
Nastoupáno: 795 m
Průměrná rychlost (včetně zastávek): 12,4 km/h

3. den: Udine – Grado

Ráno jsme se nezdržovali, našli jsme kola ve stavu, v jakém jsme je opustili, a zavítali hned do vedlejší cukrárny na snídani s kávičkou, croissanty plněnými pistáciovým krémem a dalšími dobrotami. Italové tyto cukrárny zkrátka umí a vybrat si byl fakt problém.

Navigace nám ukazovala pouhých 64 kilometrů a David měl přijet až ve 14:00, a tak jsme nikam nespěchali. Vrátili jsme se do centra Udine, zašli do Cattedrale di Udine, objeli si park Giardin Grand a napojili se na trasu. Cesta začala být poměrně monotónní, ale zpestřili jsme si ji zastávkou v klasickém italském baru De Nardo Gualtieri, kde se v nedělní dopoledne místní schází na sklenku vína, cigaretku, probrat politiku a podobně. Konečně jsme si dali sklenku osvěžujícího bílého a červeného vína „de la cassa“ a tousty k tomu. Pobavili jsme se s dalšími cyklisty na silničkách a vydali se na zbývající cestu.

Pokračovali jsme do městečka Palmanova, které nás na mapě při cestách vždy zaujalo svojí pravidelností, ale nikdy jsme se tam na výletech do Itálie nestavili. To má člověk vždy napilno, přitom leží doslova pár kilometrů od dálnice a stojí za návštěvu. Zajímavé jsou původní hradby okolo kostela, náměstí je spíš takové prázdné, plné restaurací a kaváren. Stále máme dost času a konečně se zastavujeme na oběd, volba padla na Terra Madre 1891. Asi jsme byli odměněni za ten první den, ale špagety s místní šunkou a žloutky, byly ty nejlepší špagety, co jsem doposud jedl. Bohužel, recept se mi dle názvu nepodařilo najít.

Ani ten poslední den tedy nebyl nudný, za pár kilometrů jsme dorazili do vesničky Aquileia. Stojí zde bazilika Santa Maria Assunta, která je jednou z nejvýznamnějších raně křesťanských památek v Evropě a od roku 1998 je zapsaná na seznam UNESCO. Její počátky sahají do 4. století, současná podoba pochází z 11.–12. století. Největším pokladem baziliky je monumentální mozaiková podlaha o rozloze přes 700 m², která patří k největším na světě. Stavba kombinuje raně křesťanské, románské i gotické prvky a působí velmi majestátně. To už nás ale čas trošku tlačil, neměli jsme možnost zabezpečit kola, a tak jsme návštěvu vynechali.

Zbývalo doslova pár kilometrů do Grada: cyklistů začalo přibývat s rostoucí intenzitou slané vůně moře. V Grado nás překvapilo ohromné množství turistů, už takto koncem května. Vysnili jsme si, že zde David pohodlně zaparkuje u pláže, najdeme pěknou restauraci s rybíma potvorama, najíme se a vyrazíme dolů.

Nakonec to dopadlo úplně jinak: David se do Grada pod náporem dopravy raději ani nepouštěl, setkali jsme se na parkovišti na začátku města a začali hledat místo, kde se najíme. To ale byl – nepřekvapivě v neděli odpoledne – docela problém a nakonec jsme našli zapadlou malou restauraci někde v úzkých uličkách v nějaké vesnici. Při pohledu na místní jsme znejistěli, zda je to dobrý nápad, nakonec se z toho vyklubal příjemný oběd s milou paní domácí, moc dobré jídlo včetně zákusku a z místních nakonec vypadlo, že umí pár slov česky a znají Brno. Jak lépe zakončit tenhle skvělý trip?

Trasa: Udine – Grado
Délka: 65 km
Celkový čas: 5:40
Nastoupáno: 120 m
Průměrná rychlost (včetně zastávek): 11,5 km/h

Nejlehčí dlouhá trasa Evropy

Absolvovat Alpe Adria za tři a půl dne jde v pohodě, trasa je absolutně nenáročná a onen náročnější úsek prvního dne si lze zkrátit vlakem – to bychom vám doporučili třeba při cestě s dětmi.

Vzhledem k profilu není problém ujet denně stovku kilometrů, zvláště na gravelech cesta krásně odcípá. Po cestě je spousta možností přespání, ať už nadivoko, v kempu, nebo v penzionech, koncem května jich byla ve Villachu dostupná velká spousta, v severní Itálii už byla nabídka omezenější, v Udine a okolí bylo ubytování spousta.

My jsme měli ohromnou logistickou výhodu, že nás David zavezl do Salzburgu, udělal si vlastní program a v Gradu nás vyzvedl, ušetřili jsme minimálně pět hodin. Pokud takové štěstí nemáte, nabízí se několik variant návratu zpět k autu:

1. Shuttle Bus z Grada do Salzburgu: jezdí více společností, obvykle jde o pohodlný minivan doplněný o přívěs na kola. Rychlosti a pohodlí ale odpovídá cena, lístek s kolem se pohybuje okolo 120 eur a cesta trvá okolo pěti hodin.
2. Autobusem BiciBus z Grada do Cervignano (toto můžete zpět absolvovat na kole), pak lokálkou do Udine, odsud vlakem do Villachu, zde přesednout na vlak do Salzbugu. Celkové náklady okolo 60 Eur za osobu a kolo.
3. BiciBus můžete využít až do Udine a odsud vlakem, podobná časová a finanční náročnost jako varianta 2.
4. Zajímavá varianta: lodí z Grado do Terstu (jezdí v létě), pak přímým FlixBusem z Terstu do Salzburku. Celkem cca 7 hodin, náklady do 50 euro.

Co jsme si vezli s sebou:

O pitný režim se nám staraly magnetické láhve Fidlock, brašny máme od Topeaku. Pro jistotu jsme vezli multinářadíčko od Lezyne, lehké a skladné TPU duše pro gravel od WTB, lepení na kolo od Lezyne s velkou záplatou pro případ proříznutí pláště. Orientaci na trase nám ulehčila cyklistická GPS navigace Bryton včetně radaru Bryton Gardia R300L. Přední světla na kolo vozíme od Lezyne, na gravel stačí malé, elegantní a přitom výkonné světlo Lezyne Classic Drive 500+. Vezli jsme malé skladné mazání na kolo Bikeworkx Chain Star Normal, které se po prvním deštivém dnu opravdu hodilo.